Nad propastí

5. května 2016 v 22:16 | Atia |  Moje duše blázní
Zvenčí vane chladný vítr a kolébá se záclonou tam a sem, sem a tam. Za okny voní čerstvě posečená tráva a rozkvetlé zahrady okolních domů. A ač je chladno, venku hřeje a svítí slunce jako poslední plameny v dohořívajícím krbu. Obloha je zatažená a plují po ní bílá a šedivá mračna slibující chlad a možná i déšť. Poslední bílá a chladná hvězda, slunce ztrácí svůj žár.



Sama nad propastí. Sama v nevědomosti. A ačkoli jsem obklopena spoustou lidí, stále jsem a cítím se být sama. Kam se poděla dokonalost okamžiku okouzlení světem a vším tím krásnem? Ten krásný svět překryl šedivý háv a já zůstala uvězněna v kleci strachu. Říká se, že nevědomost je požehnání, ale já jsem v nevědomosti uvězněná a stalo se z ní vězení strachu a odcizení.
Stojím a nevím, kterým směrem vykročit. Vím jen, že mě čeká těžké rozhodnutí a nemůžu zůstat stát na jednom místě. Čeká mne další schůzka s právníkem, tentokrát tam budu sama.


Zlatá klec přepychu a pomsty. Toť můj sladký život vyvržence. Strach z neznáma, z toho, že ztratím rodinu a kvůli jedné pošetilé hádce. Inkoust pokrývá řádky mého spirálového bloku a já mám stále pocit, že jsou prázdné. Znamená to snad, že jsem prázdná já? Možná, že se nakonec nemám čeho bát, ale to je ta propast nevědomí. Splétám si vlasy do copu a snažím se vymyslet pár kloudných řádek, ale pravděpodobně trpím tvůrčí krizí. Nebo to možná budou rušivé elementy v místnosti. Sedím totiž ve škole. Ano, snažím se psát uprostřed hodiny a zaměstnat tak své tělo nějakou činností, která by mu nedovolila usnout. Fyzika je velmi nudný a uspávající předmět. Není to ani tak o předmětu samotném, jako spíše o kantorovi a jeho monotónním hlase, který Vás ukolébá do říše snů. Čekají mne ještě dvě další hodiny strávené ve škole a pak mne snad vysvobodí moje láska.

Vaše Atia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama