Srpen 2016

Ironie řízená konvencí

26. srpna 2016 v 14:49 | Atia |  Moje duše blázní
První vzpomínka bývá zpravidla tou, jež zapomenu ihned, jakmile něco vypustím z úst. První vzpomínka rovná se první myšlenka, kterých není niky dost, a často bývají velice geniální. Všechny ty první myšlenky jsou geniální, a proto je zapomeneme v tom momentě, kdy si řekneme To nesmím zapomenout, musím si to napsat. A tak v hlavě držím myšlenku na skvělý článek, nebo jen na úžasný text básně či písně, a když už se konečně dostanu k tužce a papíru, nejsem schopna napsat ani počáteční písmeno, natož větu o třech větách vedlejších.
Řekněme jen, že lenost a zapomětlivost jsou znaky vysoké inteligence a já budu spokojená (ve tváři úsměv od ucha k uchu, s vyceněnými zuby a výrazem utečence psychiatrické léčebny). Opravdu jsem docela normální.

Round and round

23. srpna 2016 v 15:28 | Atia |  Moje duše blázní
Emotions aren't that hard to borrow - Není tak těžké předstírat city,
When love's the word you've never learned - když ses nikdy nenaučil slovo láska

Rozbor vlastní psychózy

15. srpna 2016 v 18:20 | Atia |  Poezie padlého anděla


"Mé srdce hoří jako sluneční poušť,
když touha ho svou mocí svírá do chladných hor.
Odpusť rozumu,
když tělo tvé svléká a myslí na vášeň,
ale to jen proto,
že na lásku neopětovanou umírá nejeden růžový květ,
nejedno srdce přestává tlouct.
Přiznej svou touhu,
svou vášeň,
svou zášť a pokrevním poutem,
co pokusilo svázat se nás.
Nechť struny osudu zahrají naposled,
vztek,
láska,
hroby a smích,
ať to vše rozzáří zlomeného srdce vášnivý chtíč..."



CHANGES! (slátanina emocí a závorek)

15. srpna 2016 v 14:45 | Atia |  Moje duše blázní
Můj milý deníčku... (tohle nikdy nepíšu a už taky vím proč, ale tak pro dnešek se kapku odvážu)

...dnes začínám úplně jinak. Zpovídám se z vlastní roztržitosti a nerozhodnosti. Snad i prosím o radu či rozhřešení (s tím bych měla jít asi do kostela, jenže tam si netroufám z teologických důvodů... tak nějak jsem pokřtěná budhistka s mírně satanistickou minulostí, heh, s tím satanem to neberte tak vážně, jen jsem koketovala s magií - nikdo neumřel).

Nový pohled na sebedestrukci

4. srpna 2016 v 15:36 | Atia |  Moje duše blázní
Chtěla jsem napsat několik surových vět o tom, jak se cítím. O tom jak jsem naštvaná, smutná, nešťastná a zničená. Několik vět o tom, že miluju někoho, kdo zřejmě necítí totéž a nebo to, co cítím já, cítí k někomu jinému. Nevím. Kdysi jsem psala, že nevědomost je požehnáním, ovšem teď se stala prokletím. Možná je to lepší než se hroutit v slzách do polštáře, ale jako tělo bez duše chodím už tak.
Tu myšlenku mu napsat jsem zahodila, když jsem zvážila, že mi mohl kdykoli napsat nebo i zavolat sám a že jediný, kdo se snaží jsem já. Už několik dní mi hlásí okénko chatu malou fajfku. Zobrazeno.