Cizinec v rodišti temna

14. března 2017 v 23:59 | Atia |  Z depresivního soudku kapky whiskey
Změna byla nutná, žít bylo nutné... Musela jsem utéct, vzdát se snu a vystavit srdce zkoušce...


Už se neprobouzím za zvuku cinkání skleniček nebo lupnutí víčka plechovky, usínám však ve strachu, že už neuvidím někoho, kdo pro mě znamená opravdu hodně, někoho, kdo mi dokázal, že všechno může být jako pohádka. Sice jen na pár okamžiků, ale přece jen to dokázal. Obstál ve zkoušce ohněm, kterou představoval můj maturitní ples a moje velká rodina, tedy její malá část. Ten víkend strávený s ním byl jako pohádka. Nebylo to dokonalé, byla to ukázka života a ten, i když je plný překážek, může být nádherný. Tak jako tenkrát.

Opět nastává změna PSČ, teď na tu původní, avšak na jiné adrese. Bolesti bylo tolik, že se nedala unést. Snažit se pomoci někomu, kdo nechce je zbytečné a jen to ubližuje. Nakonec jsem měla to štěstí, že mám skvělou babičku a ta mě u sebe nechala bydlet, ale nebýt jí, asi bych skončila někde...
Slova jsou mocná zbraň, a to je ani nemusíte umět správně použít. Nemusejí být pravdivá, ale o to více možná ublíží. Já se díky slovům stala vražedkyní. Ta slova nepocházela z mých úst a popravdě ani nikdo nezemřel. Ale slova mají moc a stále znějí hlasem toho, kdo je vyslovil, jako prokletí, nebo proroctví.
Vím, že jsou to lži, ale i tak je jednoduché se do nich zamotat, zvláště když se snažíte konat dobro, být prospěšní a pomáhat. Pak se může stát, že slunce zapadne a nevrátí se tak rychle, jako předchozí den.
Potom zde ale zůstávají lidé, kteří za mnou stojí vždy, když je to třeba. Občas i rodina selže, ale svým způsobem na to má právo. Pak ji nahradí přátelé. Není to tak, že bych na ně tedy zapomněla nebo se na někoho zlobila, to ne. Vím, že každý může být jen na jednom místě a neroztrhne se vedví, jen aby něco někomu dokázal.
Možná zním nevděčně, je samozřejmé, že chci od života víc, ale jsem ráda za to málo, co mám. Raduji se z maličkostí, nevyhledávám zbytečné konflikty. Ovšem moje vášeň pro boty a módu je bezedná. Nad tím se musím zasmát.
Připravuju dárek pro kamarádku. Nelíbí se jí její termohrníček a já jí dělám nový obal s comicsovými hrdiny. Je to skvělý způsob, jak na chvíli vypnout. Konečně jsem se vrátila zpět k malování a kreslení. Mám tolik učení, že skoro nic nestíhám a na koníčky a záliby nezbývá skoro žádný čas. Už nezpívám a netančím, nepíšu, neskládám. Občas jako bych nebyla. Snad možná proto, že se volný čas snažím trávit s těmi, na kterých opravdu záleží.
Ač je to možná banalita nebo dokonce hloupost, ve městě, kde jsem se narodila, si připadám jako cizinec a podivín. Vše tam zůstalo stejné. Já se změnila.
Pac a pusu
Vaše Atia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama