Přítomnost

29. března 2017 v 0:07 | Atia |  Atia
Třetí měsíc tohoto roku mi dal zabrat, stejně jako celý předchozí rok. Krize ve vztazích s rodinou, přítelem i přáteli. Krize vlastní identity je už jen taková třešnička na dortu. Chtěla jsem si obarvit vlasy. Na zeleno.

V tom mne zastihla kamarádka, přišla za mnou, že potřebuje obarvit vlasy, měla tyrkysovou barvu. Trocha jí zbylo tak jsem si zkusila udělat dva pramínky. Konečný výsledek vypadal na kamarádce dokonale, na mě nikoli. Z mých krásných rusých vlasů nebyly tyrkysové, ale zelené. Už se nechci obarvit celá na zelenkavou. Teď zvažuji odbarvení celé hlavy a zapojit do toho jemnou růžovou.
Prokrastinuji víc, než je zdrávo a víc, než si vůbec můžu dovolit. Všechno mi na hlavu, ale tak nějak jsem se dostala do bodu, kdy nechávám věcem volný průběh. Ať si žijí vlastním životem. S polovičkou mého srdíčka jsem se neviděla skoro dva měsíce, dva víkendy jsme zrušili, komunikace je na mrtvém bodě a hlavou mi vrtá, zda jsme ještě pár. PSČ přesunuto o 120 kiláčků dál nás rozděluje, a vypadá to, že strádá i naše snaha.
Prý zkouška ohněm. Možná se někde potkáme v sutinách sopky na dně indického oceánu...
To je tolik stresu, že se tuky spalují samy snad už při pohledu na další porci jídla. Babi si dokonce myslí, že se potýkám s bulimií. Jo, jím pořád, ale zvracení je opravdu krajně nechutná záležitost a nepovedlo by se mi to ani, kdyby mi bylo opravdu špatně. No a na projímadlech si zrovna moc neujíždím. Vážně, sama nevím, čím to je, že ať sním cokoli, nepřiberu a za hodinu nebo dvě mám zase hlad.
Ale to jsem odbočila od tématu. Před očima se mi rozpadá vztah (to máme ten zvýšený přísun jídla) a jediný, kdo si toho všímá jsem já. Jenže nic nedělám, čekám. Čekám, co on. Zahraje si na toho prince na bílém koni, nebo se ze mne stane opět chladná sněhová královna, která učiní přítrž své bolesti a raději se uzamkne před světem a veškerými pocity? Co je reálnější?
Další nezodpovězené otázky. No jo, ty řečnický se vlastně nedočkají odpovědi. Možná se taky nedočkám odpovědi na své otázky. Možná jsou ty otázky zodpovězeny, jen si zapírám jejich skutečnost.
Snad jsem jen pohroužena do letargické nálady a za pár dní se vzbudím a budu zase kypět optimismem a úsměvy. Vlastně jo, budu mít zase znovu dobrou náladu a všechno bude zase znovu OK, ale čas je opravdu velmi relativní pojem. Nebojte se moje depresivní chvilky nejsou vážné natolik, abych si chtěla ublížit - na to se mám opravdu hodně, hodně moc ráda. V podstatě jsem jediný člověk, se kterým se snesu a dokážu mlčet a užívat si pohody. A nebavilo by mě být duch. Ti, koho bych chtěla strašit na ně nevěří, nebo nemají buňky je vnímat, natož je vidět...
Loučím se s rozesmátým úšklebkem na rtu. Zabrousila jsem do nového dne, a ještě nehodlám jít spát - na to se moc bojím těch duchu a (něco mě tahá za palec u nohy...) mám křeč v palci.
Pac a pusu možná následovanou políčkem mojí a nerozhodnosti,
Vaše Atia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama